Že nemáme stadion? To mi při jednání zapomněli říct, směje se Budinský. Jak se žije uprostřed stepi?

 Ani šest ligových gólů a čtyři asistence Lukáši Budínskému (32) k tomu nestačilo, aby si v létě v Karviné řekl o novou smlouvu. Ofenzivní záložník si proto rychle sbalil kufry a vyrazil za dobrodružstvím do Kazachstánu, kam se vydal zachraňovat Zhenis Astana. Menší klub z hlavního města nakonec i díky českému fotbalistovi prvoligovou příslušnost udržel, koncem listopadu navíc bude moct završit úspěšný podzim ziskem národního poháru. O tom jaká je úroveň kazašské ligy ale io tom, jak se žije uprostřed stepi se Budínský rozpovídal v rozhovoru pro Livesport Zprávy. 

V Astaně se v posledních teplotách drží hluboko pod bodem týdne mrazu, dvaatřicetiletý sympaťák si ale na brzký nástup zimy rychle přivykl. Během videohovoru pobíhal po bytě bez trička a ochotně vyprávěl historky, které mu angažmá v rozlehlé republice ve střední Asii přineslo. 

"Tady nikdy nevíte, co očekávat," upozornil hned na úvod. Ne, a vyprávění jeho slova jen potvrzuje. 

Spálil jste se hodněkrát?

"Nevím, jestli spálil, ale stejně jsem byl vývojem trochu překvapený. Před odletem mi nikdo neřekl, že domácí zápasy budeme hrát tři hodiny od Astany, že nebudeme mít vlastní stadion ani kabinu, ale tak to tady prostě funguje. Každá soutěž má něco. " 

Jak může klub, kterému hráči nemohou zajistit ani základní zázemí? Vlastní kabinu mají v Česku i chlapi v okresním přeboru. 

"Astana aréna, kde Zhenis běžně hraje domácí zápasy, se rekonstruuje, takže je to trochu specifické. Na tréninku nás sváží autobus a po tréninku nás zase rozváží domů."

To vám při jednání zapomněli říct, že klub aktuálně funguje v takových polních podmínkách? 

"Celé se to v létě seběhlo dost rychle. Z Kazachstánu se s nabídkou ozvali mému manažerovi a dali mi dva dny na rozmyšlenou. Já se rychle snažil zjistit něco o klubu ao městě, moc času jsem ale neměl." 

Co vás nakonec přesvědčilo?

"Velkou roli hrálo to, že Astana je hlavní město. Je z velké části nová a moderní, to mi rozhodování trošku uilo. Kdyby šlo o jiné město, přemýšlel bych nad přestupem mnohem víc."   

Co na vaše rozhodnutí říkali doma?

"Řešil jsem to hlavně s partnerkou, od které jsem to potřeboval posvětit. Úplně nadšená z toho nebyla, ale já to chtěl zkusit a nebylo moc času na nějaké zdlouhavé rozmýšlení. Nakonec to tedy odkývala." 

Zvládáte vztah na dálku? 

"Na rovinu říkám, že to není jednoduché, ale je to taková zkouška. Je to něco nového a uvidíme, co to přinese do budoucna." 

Měl jste možnost za ní třeba přijet do Česka, nebo jste se čtyři měsíce neviděli?

"Spojení do Česka je dost složité. Domů jsem se za celou dobu nedostal, protože cesta trvá dva dny. Ani v repre pauzách, kdy jsme měli nějaké volno, by to nemělo cenu. V říjnu jsme se potkali alespoň na půl cesty a byli jsme na pár dnech v Istanbulu." 

Počasí pod psa

V Ženisu máte spoustu celých z Evropy, pomohlo vám to v aklimatizaci? 

"Musím říct, že hodně. Hraje tady Polák, Slovinec, Chorvat, Portugalci, takže to v kabině máme pěkně rozmanitý. Nedokážu si představit, že bych přišel do kolektivu, kde by byli jen Kazaši, protože většinou moc neumí anglicky. Z našeho týmu se nějak domluví tak tři, čtyři." 

Dá se vůbec tmelit parta, když nemáte prakticky žádné společné zázemí? Kromě autobusu, samozřejmě. 

"Vždycky jsme si sedli hlavně při venkovních zápasech na závodech. V Astaně jsme zase často chodili na obědy po tréninku. Je tady spousta restaurací, tak jsme postupně obráželi. Ve většině z nich ale dělají strašně malé porce. Aby se člověk najedl, musí si koupit třeba dvě jídla, nebo aspoň jídlo a polévku. Ten způsob stravování mají trochu jiný než my."

Našli jste si nějaký oblíbený podnik?

"Rádi jsme zašli na steak, ale v posledních týdnech už to není takové. Venku je třeba minus 15, a to se pak člověku ani nikam nechce. Hodně času proto trávím doma. Teď tady už týden sněží a Kazaši to úplně neřeší. Když bych se chtěl někam vydat pěšky, tak bych se na zmrzlých chodnících klouzal jako na bruslích."

A v takovém počasí hrajete fotbal?

"Všechny tréninky máme v hale. Kdybychom ji neměli, tak by to asi ani nešlo. Astana leží uprostřed stepi na úplné rovině, takže tu hrozně fouká. I kdyby takové mrazy nebyly, tak by se nedalo trénovat kvůli větru. Od té doby, co přijel jsem, vlastně jsme neměli ani jeden trénink venku." 

Společné zápasy?

"Astana Aréna, kde hraje normálně hraje, je zastřešená. Aktuálně se ale opravuje a my proto všechny domácí zápasy v Karagandě, která je 200 kilometrů daleko." 

Tam jste asi neměli úplně domácí prostředí, že?

"To ne, ale poslední domácí utkání bylo ještě výrazně horší. Kvůli nějakým problémům jsme museli hrát až do Pavlodaru, který je od Astany zhruba sedm hodin autobusem."

Tak daleko jste to neměli ani z Karviné do Plzně...

"No a tady to byl zápas... Cestu tam jsme naštěstí domácí letěli, takže to uteklo, zpátky to ale bylo šílené. A to, co se dělo na stadion, mě úplně položilo. Dorazili jsme tam dvě hodiny před zápasem a na hřišti bylo několik centimetrů sněhu, ale tady nikdo nic nedělal s traktorem a pak se přidal ještě jeden pán.

A stihli to ve dvou?

"Asi s půlhodinovým zpožděním se začalo hrát na úplně nevyhovujícím hřišti, ale bylo to poslední kolo, takže se to asi potřebovalo odehrát. Navíc jsme neměli reflexní míč, takže se řešilo s čím se bude hrát. No a lidi tady k tomu přistoupili po svém Dostali jsme červený sprej a klasické bílé míče jsme nasprejovali na červeno."